Vybuchující termiti
Termiti používají pestrou škálu obranných strategií, z nichž nejextrémnější je sebeobětování jedinců ve prospěch celé kolonie. Sebeobětování či sebevražda patří k posledním mystériím moderní biologie, a vzhledem k znepokojivosti tématu přitahují značnou pozornost veřejnosti.
Na druhou stranu musíme připustit, že u sociálního hmyzu je fenomén sebeobětování mnohem pochopitelnější, neboť kolonie se dělí na dvě kategorie jedinců, nezbytné množící se pohlavní jedince a zbytné sterilní dělníky a vojáky, jejichž zánik v rozumné míře nijak neohrožuje existenci kolonie jako takové.
Sebeobětování je dobře prozkoumáno u termitů, mravenců a včel. U termitů nabývá dvou odlišných forem, tj. dehiscence, při níž dochází k roztržení těla dělníka bez uvolnění obranných látek, či autothyse, během níž je obranná sekrece z těla dělníka či vojáka uvolněna do prostředí. K autothysi se uchyluje termit napadený protivníkem, a volí ji jako poslední šanci ublížit svému protivníku. To je v zásadě pochopitelná strategie „nedat svou kůži lacino“. Hůře pochopitelná je ovšem dehiscence, kdy dělník termita roztrhne své tělo, aniž by tím uvolňoval jakékoliv obranné látky. Dehiscence tedy pravděpodobně slouží pouze k potřísnění útočníka lepivým obsahem těla, jež zpomalí útok a umožní obráncům uzavřít přístupové cesty do hnízda před útočníky. Jakkoliv se to může zdát paradoxní, pro termití obránce má smysl útočníky jen zpomalit, neboť tím zachrání životy mnoha dalších členů kolonie…
Při výzkumu těchto fenoménů jsme zjistili, že vůbec nejsložitější situace existuje u Neocapritermes taracua (Isoptera: Termitidae: Termitinae), a o podrobnostech tohoto výzkumu vypráví náš film…
Potrava termitů
Termiti jsou nesporně nejvýznamnější skupinou dekompozitorů odumřelých rostlinných pletiv. Energii pro svůj život získávají z pestré škály materiálů, od živých pletiv (trávy, houbová mycelia, lišejníky, mechy a další mikroepifyty), přes čerstvě odumřelá pletiva (dřevo, listový opad) či částečně degradovaná pletiva (schnilé dřevo, svrchní vrstvy půdy) až k vysoce mineralizované hlíně bez rozlišitelné struktury. Tyto materiály jsou běžné ve všech typech lesů, nicméně existuje jen málo skupin živočichů, kteří by se jimi dokázalo živit. Celulóza je nejběžnějším polymerem na Zemi a termiti konzumují přibližně 50% její roční světové produkce, a lokálně až 100 %. Objevení termitů ve fosilním záznamu je doprovázenou náhlým a setrvalým poklesem produkce uhelných slojí, pravděpodobně proto, že odumřelá rostlinná hmota se přestala hromadit v nejproduktivnějších tropických biotopech. Náš svět by byl bez termitů mnohem studenější, neboť termiti produkují významné množství metanu (jež vzniká jako vedlejší produkt anaerobní fermentace rostlinných pletiv), což je skleníkový plyn s dramaticky vyšší teplotní kapacitou ve srovnání s mnohem běžnějším oxidem uhličitým. Termiti představují významnou modelovou skupinu pro stadium procesů dekompozice organické hmoty, a to jak z hlediska teoretického (poznání biologických procesů) tak i praktického (stavba bioreaktorů měnících organickou hmotu na lidmi použitelnou energii).
Termiti a voda
Termiti jsou nesmírně zranitelní, mimo své přirozené prostředí hynou během krátké doby na vyschnutí. Jejich tenká kutikula je totiž chrání jen minimálně, a proto jsou odkázání na život ve svém uzavřeném systému chodbiček, které mohou vést od hlubokých vrstev v zemi kde je celoročně dostupná voda až po vrcholky nejvyšších stromů. Stěny chodbiček jsou pravidelně olizovány, vlhčeny, čímž se vnitřní prostředí termitiště zvlhčuje i ochlazuje.
Termity najdeme v teplých částech světa všude včetně nejsušších biotopů. Rod Psammotermes (Rhinotermitidae) kolonizuje na Sahaře veškeré dostupné dřevo a pokud není dřevo, živí se detritem neseným větry. Sám jsem našel dřevěný hranol na vrcholu pískové duny, který obsahoval řádově tisíce termitů. Při stavbě metra v Alžíru byli dělníci rodu Psammotermes nalezeni 53 metrů hluboko pod povrchem… Nejen, že Psammotermes dokáže vodu přinést z velké hloubky, ale dokáže ji i metabolicky vyrábět. Kromě běžných kast v kolonii najdeme i speciální gigantické dělníky, kteří mají redukované střevo a celé tělo je vyplněno jen tukovou tkání, a v případě potřeby je tuk konvertován na vodu, což v případě izolace od vody prodlužuje dobu přežití celé skupiny…
Autor textů: doc. Mgr. Jan Šobotník Ph.D.
Termiti a já
Ve své kariéře jsem vystřídal několik výzkumných tematik, které však měly v drtivé většině případů společného jmenovatele, termity. Svou disertační práci jsem obhájil na základě několikaletého výzkumu žláz termitů, a na toto studium jsem navázal výzkumy termití komunikace a obranných strategií. V posledních letech se věnuji spíše ekologii termitů, vztahy mezi termity a jejich prostředím, zpracováním přijaté potravy a funkcemi symbiotických mikroorganismů. Tyto poznatky vždy důsledně popisuji na podkladě moderních fylogenetických analýz termitů, a rád se rovněž podílím na jejich vypracování.
Z podstaty mé práce je jasné, že trávím relativně dost času na terénních expedicích, což je na jednu stranu mimořádně obohacující, ale na druhou stranu náročné časově, mentálně i fyzicky. Pokud se bavíme o standardní 3-týdenní terénní práci, nejsou to pouze 3 týdny strávené v terénu, ale dlouhý čas věnovaný přípravě a plánování, získávání nezbytných povolení pro práci a organizaci celého projektu, stejně jako následné zpracování vzorků, vyhodnocování výsledků a příprava publikací. A pokud se sejde takových expedic více, často již nezbývá mnoho času na jiné aktivity. Např. v roce 2016 jsem byl ve Francouzské Guyaně (leden), v Číně (duben), na Papui Nové Guinee (srpen), na Floridě (říjen) a v Kamerunu (listopad).
Více informací o výzkumu termitů najdete zde: termiti.fld.czu.cz